Originální text

Růžové poupě

Byl jeden otec a měl tři dcery, pěkné jako tři růže; ale nejmladší byla nejspanilejší, nejupřímnější, nejpracovitější. — Jedenkráte šel otec do hlavního města na trh; než odešel z domu, ptal se dcer, co by si která přály, aby jim; z trhu přinesl. — Starší dvě dcery prosily o šaty, šperky, pletky, nejmladší neprosila o nic, az teprv, když se jí otec po druhé ptal, co by si přála, aby jí donesl, pravila: „Já si nic jiného, milý otče, nežádám, jen růžové poupátko!"

„Dostaneš ho!" slíbil otec a rozloučiv se od milených dcer vydal se na cestu

Zdráv došel. — Peněz měl dost, nakoupil tedy více než spotřebu. — Když už měl vše skoupeno, dcerám šaty, šperky, rozličné pletky, šel se ohlédnout po růžovém poupěti. — Ale jakkoli přechodil celý trh, ve všech zahradach se ohlížel, po růžích ani památky. Čas květu růžového minul, a jakkoli by je zlatem byl platil, dostati jich nebylo. — Rmoutilo ho to velice, že nemůže svému ze všech nejmilejšímu dítěti tak skromné žádosti vyplniti a smuten vracel se domů, poptávaje se i cestou ještě po růžovém poupěti. — Lidé se mu smáli, že si měl na růže přispíšiti. — Už se blížil pomalu k domovu, ano mu přišlo lesem jíti; — jak tak zamyšlen nedbaje cesty jde, zbloudí a přijde do hustého lesa. Vida, že není na pravé cestě, vydírá se z houští, a tu přijde do údolíčka, uprostřed něhož vidí růžový keř, a na keři jediné, překrásné poupě. — Zahýkl radostí a došed keře poupě utrhl. — V tom okamžení zahučel les, jako by se hřímavice hnala, země se otřásla, a z poza keře vyhrnula se na člověka ozrutná zvířecí ohava. — „Jak se's opovážil utrhnouti tento růžový puk, můj nejmilejsí kvítek, pěkný jako žáden na světě?' zahřměla naň hromovým hlasem, až se člověku strachem kolena podlamovala. — Třesa se, povídal, komu ten puk utrhl, a nabízel ohavě všecky svoje peníze a co by jen žádala za to poupě.

„Já za ten puk nic jiného nežádám leč to, co tobě, až se domů vrátíš, nejprv naproti dojde," tak mu to ozrutné zvířetisko pravilo, hrozný zrak naň upírajíc. — Co bylo nebožáku počíti? Slíbil, co ohava žádala, aby životem vyvázl.
„No, dobře," pravilo zvíře, „za tři dny mi to sem na toto místo pošleš; jak ne, zle se s tebou povodí." — Po té zvíře zmizelo, a člověk ubíral se smuten domů. — Nepřál si nic jiného docházeje domů, než aby mu nikdo naproti nepřicházel. Ale cože, nejmladší dcerka, jak ho zdaleka přicházeti viděla a otce poznala, hned všeho stát i ležet nechala, v ústrety mu pospíchajíc. — Kočku, psa, oboje by byl otec raději viděl, kdyby ho bylo prvně vítalo, nežli dceru, nejmladší své dítě. — Ale už se stalo a odestat nemohlo.

„A či jste mi, tatíčku, donesl růžové poupátko?" ptala se dcera, když si byla otce zulíbala. „Donesl, donesl, pěkné jako žádné na světě, ale dítě moje, drahé je!" pravil otec a dal se do pláče. — Ulekla se dcerka a otci domlouvala, proč je kupoval — ale otec zakroutil hlavou. „Ach dítě moje, vždyť bych já rád všecko svoje bohatství za ně dal, kdybych jen tebe byl zachoval!" odpověděl jí otec a teprv povídal, jak a kterak se stalo, a že musí třetí den do lesa za tou ohavou jíti.

Ulekla se ovšem dcera vyslechnuvši otcovo vypravování, ale jsouc dobrého a smělého srdce pravila: „Uz se o to netrapte, tatíčku; když je tak, poručeno Pánubohu, půjdu; co už i na mne čeká, snad to přetrpím," a takto otce těšíc zastrčila si krásné poupě za pás a s otcem do domu vešla.

Třetí den z rána rozloučila se s domovem a provázena jsouc plačícím otcem ubírala se k lesu. — U lesa se s otcem rozloučila a cestičkou, kudy jí ukázal, sama dále kráčela. — Cestička vedla přímo do údolíčka, kde stál růžový keř; když tam přišla, ohlídka se zůkol vůkol, ale nikoho neviděla. Vzala tedy poupě do ruky, přistoupila směle ku keři a dotekši se ho zvolala: „Tu jsem!" — V tom okamžení zahučel les, země se zatřásla, otevřela se, a děvče skoro střemhlav dolů pod zem se valilo. Když se zpamatovala a kolem sebe ohlížela, viděla se před černým mramorovým hradem v pěkné zahradě a po pravém boku viděla státi zvířecí ohavu. — Zachvěla se, ale zvíře velmi příjemným hlasem na ni promluvilo: „Nic se mne neboj, krásné děvče, nic ti já neudělám. Procházej se po zahradě, jdi také do hradu, najdeš tam jídla i lůžko, ale slova nepromluv, co by ti cokolvěk na oči přicházelo, a co by tě i trápilo, jen mlč a buď trpělivá; až přetrpíš, budeš šťastna." Po těch slovech zvíře zmizelo, a děvče všecko udiveno chvíli na jeho slova myslilo. — Poté šla se podívat po zahradě, a když jí hlad trápil, vešla do hradu ; jak vně, tak uvnitř byl hrad všecek černý i všecek nábytek v něm. Na stolku v jedné jizbě bylo prostřeno pro jednu osobu, a několik jídel stálo na stole až příliš dobrých, myslilo si děvče jich okusivši. — Najedla se, ke studánce šla se napíti, a když pak vyšla na obloze večerní zornice, šla na lože. — Asi k půlnoci strhl se v celém zámku náramný hluk, dveře se s třeskotem rozlítly a do jizby, kde děvče spalo, vběhlo hejno rozličné havěti a na děvče se sesypalo; štípali ji a trhali, píchali, až bylo děvče už všecko ztýráno; ale mlčelo. Náhle, jak přišli, odešli; děvče usnulo a ráno, když vstala, viděla, že třetina hradu zbělela. — Když přišla do zahrady, zvíře hned se jí ptalo, jak bylo v noci, a ona mu vše vypravovala, jak jí ta havěť trápila, a pranic se zvířete nebála, ba nezdálo se jí ani tak příliš ošklivé jako na první pohled.
Když mu vše vyrozprávěla, napomenulo ji přívětivým hlasem, aby jen trpělivá byla a slova neprořekla, a byť i hůře bylo než první noc; potom zase zmizelo, nechavši děvčete samotného. — I chodila zase po pěkné zahradě, když hlad cítila, šla se najíst do zámku a napít ke studánce a večer na lůžko. — Usnula již trochu, když k půlnoci zase hluk a křik se strhl, větší než první noc; hejno rozličných potvor do jizby se vřítilo a na děvče padlo, jako na louku kobylky. — Štípali ji, tloukli, za vlasy tahali, píchali, co nejhoršího věděli, jí dělali, ale děvče zůstalo němé jako ryba; ačkoliv, když jí nechali, ani hnouti se nemohla bolestí. — Ráno sotva se dovlékla do zahrady, kde ji zvíře již čekalo; litovalo ji, ale přece jen vroucně prosilo, aby jen tu třetí noc ještě trpělivá byla a slova nepromluvila, a kdyby i o život šlo. — Nebylo děvče rádo, když ji zvíře opustilo, a stýskalo se jí po něm, nic se jí nezdálo ošklivé a byla ráda, když s ní mluvilo. — Když se na zámek podívala, viděla, že zase o třetinu zbělel. — Procházela se přes den po zahradě, do zámku šla jíst, ke studánce pít a tak jí pomálu den ušel a přišla noc. — Se strachem lehala na lůžko a nemohla usnouti, ale to si umínila, děj se co děj, že slova neprořekne. Když bylo k půlnoci, divá zběř se přihrnula, divější, ohavnější než předešlá; k loži dívčinu se přihrnuvše začali ji mučit, štípati, s lože dolů ji stáhli, za vlasy tahali, píchali. Děvče mlčelo jako ryba, ale když jí maso s těla trhali, nemohla již bolesti snésti — i zkřikla: „Jej!" — V tom okamžení se zámek zatřásl, havěť zmizela a u děvčete stál překrásný mládenec, ruce jí líbaje. Když si trochu oddechla, pravil jí krásný mládenec, že je syn knížecí, pán toho zámku i celé té krajiny, ale že byl již mnoho let od zlé Ježibaby ze msty zaklet v ošklivé zvíře na tak dlouho, dokud by ho udatná panna nevysvobodila, snášejíc pro něho, ošklivé zvíře, trápení a bolesti trpělivě a mlčky.
Když jí to vše mladý kníže vypověděl, doložil: „Ty, krásné děvče jsi mne vysvobodilo a za to budeš mou ženou a paní v mém zámku, je-li ti vděk!" — Jisto, že děvčeti vděk přišlo dostati se za krásného mládence a státi se paní na zámku, nežli žíti s ošklivým zvířetem. — Zaslíbili se. — Ráno, když mladá nevěsta šla do zahrady, viděla zámek služebnictvem oživen a vše se od krásy jásalo. — Po několika dnech kázal kníže zapřáhati do hrdých vozů a s celým komonstvem jeli navštívit otce a sestry. — Jakou radost asi měl otec, když viděl své drahé, oplakávané dítě, a že v dobrých rukou jest a šťastné, to si může každý pomysliti.

(slovenská pohádka)
Zdroj: Bílá kočka; Zlatník a truhlář; Rybář a duch; Růžové poupě. Karlín: Šolc, [1915]. 48 s. Pohádky z celého světa; 21.

Slovníček
Ozrutný – obrovský, nesmírný (ze slovenštiny)
Hamatný – silný, pevný (slovácký slovník)