Povídka o vdovině lampičce

(J. Herben)

Byla jedenkrát chudá vdova a žila na kopci u mořského pobřeží. Neměla dětí a trávila svůj život o samotě. Byla tak chudá, že musila krušně pracovat den co den. Jednou v noci, když seděla u práce, a vlny mořské bily do skal a vítr dul, povídá si vdova sama k sobě: „Přála bych si, abych nějak byla na světě prospěšná. Nemohu prokázat něco dobrého nikomu jinému než sobě samotné?“ Konečně se rozpomněla, že se někdy blízko jejího domečku o pobřeží ztroskotaly lodi, poněvadž nebylo tu majáku (světlárny), který by plavce varoval od nebezpečí.

Z okna svého mohla vdova vidět na moře. Nemohla by mít po celou noc rozsvícenou lampičku, aby varovala námořníky, kdyby koráby jejich se přiblížily ku skaliskům pobřežním?

Vdova pocítila radost, když na tu myšlenku připadla. Vypočítala si, že kdyby každou noc pracovala o hodinu déle, vydělala by tím tolik, aby si mohla koupit oleje do lampičky. Tak tedy sedávala, peníze na olej vydělávala. Očistila lampičku a postavila ji každé noci na okno. Tím způsobem zachránila mnoho životů. Pět let dělala to bez odměny a bez naděje na odměnu. Ale dobré skutky její se konečně rozhlásily. Námořníci, kterým byly zachráněny životy, teď začali posílat dary z dalekých zemí. Posílali jí čaj z Číny, a šály z Indie, a hedvábí z Francie, a hrozny vána ze Španěl. Ale chudá vdova nepotřebovala těch darů, aby byla šťastna, dávala mnoho z nich nemocným a chudým. Blažilo ji vědomí, že je přece k něčemu na světě, a tak pořád, co živa byla, rozsvěcovala každou noc svou lampičku a stavěla ji na okno.

Strýček Mikuláš dopověděl.

„Já bych tahy rozsvěcoval námořníkům lampičku,“ zvolal Karlík. „Ale když nezůstávám u moře, jako ta vdova.“

„Můžeš ji rozsvěcovat všude,“ pravil strýček.

„Jak to všude?“ podivil se Karlík. „U nás doma, do ulice, tam námořníci nejsou, a skály také ne, a lodi také ne!“

“Do opravdy lampičku rozsvěcovat nemusíte – já tomu rozumím jinak. Třeba jde po ulici slepý člověk, nezná cesty, klopýtá, tluče se o zdi. Zde můžete rozsvítit lampičku, vzít ho za ruku a dovést, kam jde; uděláte mu dobrodiní, jaké zrovna můžete udělat. Pomoci učedníku, když nemůže vytlačit do srázné ulice těžký vozík, napsat psaní někomu, doběhnout komu někam, knížku, obrázek půjčit nemocnému kamarádu – vidíte, tu všude můžete rozsvítit lampičku, nemusíte bydlit u moře. Dělat lidem dobré skutky, radost jim dělat, lampičku rozžehovat, k tomu není mnoho třeba. Nemusí být člověk bohatý, nemusí bydlet u moře, a přece může mnoho dobrého vykonat.“

Vybráno z časopisu: Svítání. Čtení pro děti

Praha, nakladatelství F. Mužík, 1915, č. 6.