O chytré myšce

Jan Sahaj, 7. B

Byla jednou jedna malá myška a ta bydlela ve velké žluté budově s mnoha okny a místnostmi. Budova měla červenou střechu a nad hlavními vstupními dveřmi bylo pět značek.

Myška nevěděla, co značky znamenají. Ptala se maminky i tatínka, babičky i dědečka, ale nikdo nevěděl, co to je. Teta myšce pověděla, že jsou to písmena. Podle tety myšky je používají lidé, když mají špatnou paměť a chtějí si důležité věci zapsat. Proč by ale někdo psal na budovu?

Když to myška uslyšela, chtěla se hned písmenka naučit. Ale rodiče jí zakázali chodit ve dne po budově, protože tam běhalo strašně moc malých i velkých lidí a ti by malou myšku mohli zašlápnout.

Myška dlouho přemýšlela a pozorovala ty malé lidičky. Nosili na zádech batohy a vždycky, když byli v místnostech, kterým se podle tety říkalo třídy, nechávali batohy na zemi vedle sebe.

Jednou se stalo, že jeden malý člověk položil ráno batoh před budovou, šel si ještě hrát s kamarády. Myška na nic nečekala a rychle vklouzla do batohu. Za chvíli se už schovaná nechala odnést do třídy. Tam jen trochu vykukovala a hodně poslouchala.

Když potom škola skončila a děti, tak se totiž ti malí lidé nazývali, šly na oběd, myška nepozorovaně utekla ze školní tašky a pelášila domů.

Druhý den se situace opakovala a myška se zase něco naučila. Jak dny míjely, myška začínala spoustu věcí chápat. Zjistila, že značky jsou písmena a čísla a že se používají na všechno možné. Nejdříve se naučila písmenka, později i slabiky. Šlo jí to pomalu, byla totiž malinká, ale když se zase jednou podívala na hlavní vchod do budovy, konečně si mohla přečíst, kde to bydlí.

Nad vstupními dveřmi stál nápis: ŠKOLA.