Velryba

Jana Trávníčková, 5. A

Velryba si pluje v oceánech,

nejraději Indickém,

do rytmu si brouká: výdech, nádech…

A nevšimla si v tichu magickém,

kdože jí to pozoruje,

a čí je ten divný stín,

kdo to za ní pořád pluje,

není to snad obrys sestřin?

Otočí se, a co vidí!

Velrybáka krásného!

Co tu dělá? Chvíli se diví,

zamiluje se do něho.

Zakrátko se svatba slaví,

sešla se celá rodina,

připluli velrybáci staří i mladí,

byla to velká hostina.

Velryba měla závoj z mořských řas,

velmi jí to slušelo,

a její velrybák zas

dal jí pusu na čelo.