Chip a Dale

Chip a Dale

Lidmila Horáková, 9. třída

Zvíře? Co si pod tímto slovem představit? Židli, kávu, trávu nebo třeba Kláru (???)… ale ne, to zvířata nejsou.

Mně se pod slovem zvíře nebo spíše zvířata vybaví dva pískomilové. Chip a Dále. I když už mezi námi nejsou, mám je stejně stále ráda a na dny s nimi nikdy nezapomenu. Byli to moji a sestřini první mazlíčci, oba věrní společníci, a proto, na jejich památku, vám povím jeden ze skvělých zážitků s nimi prožitých.

Bude to už asi osm let, co se nám doma tohle dobrodružství stalo, ale přesto si ho stále dobře pamatuji a připadá mi, jako by se přihodilo teprve nedávno.

Přesunu se k těmto vzpomínkám…

Jsou to už dva měsíce, co mně a mé mladší sestře rodiče koupili dva malé pískomily, Chipa a Dala. Pískomilové jsou legrační hlodavci, kteří vypadají jako menší osmáci degu, kteří spaní a aktivity střídají po celý den ve dvou až čtyřhodinovém rytmu.

Klec, ve které bydlí, musel táta odvézt ke skláři, aby nám do ní vyrobil skleněné desky, protože máme klec s mřížkami a pískomilové v ní stále něco dělali, a tak nám na podlahu neustále padaly piliny. Chip s Dalem nemají na vybranou, musí dnešní noc strávit v pětilitrové sklenici na chodbě. Samozřejmě jsme ji nezavíčkovali, aby se neudusili. Koukly jsme se sestrou na večerníčka, vyšly po schodech do našeho dětského pokoje a šly jsme spát.

„Holky, pojďte nám pomoct!“ křičí na nás taťka, může být tak kolem dvanácté hodiny. Sbíháme dolů po schodech do kuchyně a tam už vidíme taťku na všech čtyřech pod stolem. „Mami, co se děje? Proč je taťka pod stolem?“ ptá se udiveně Péťa. Ale na to si už může odpovědět sama. Za naší hlavou rodiny pobíhá ustrašeně Chip! Kličkuje ze strany na stranu, to mu ale stejně nepomůže,…“A mám tě!“ vykřikne mamka. „Dej ho rychle do sklenice,“ říká taťka mamce. „Ale jak se to mohlo stát? To umí skákat tak vysoko?“ ptáme se rodičů.

… nedivte se, vždyť je to přece pískomil!