Pohádka 1 - Jako pes a kočka

Jako pes a kočka

Napsala: Markéta Hlasivcová
Ilustroval: Luis Velázquez, 11 let

„To jsem se dobře vyspala,“ protáhla se kočka Belinda a slastně zamňoukala. Velepes Charónek byl s páníčkem na dovolené a ona se protáhla pootevřeným oknem do pokoje a uvelebila se na gauči. Bylo sice časné odpoledne, ale kočky mohou spát skoro pořád. Buď spí, nebo šelmují - to znamená, že loví nebo číhají na kořist. Někdy z toho taky usnou. A to se právě přihodilo Belindě. Když kočka spí, neznamená to, že nedává pozor. Šelmy dokonale relaxují a zároveň jsou bdělé. Ale jak to je přesně, se neví. Podle jednoho průzkumu kočky, které odcházejí od svých páníčků v noci lovit, prý většinu času prospí. Tiskový mluvčí koček tuto hanebnou pomluvu ostře dementoval, ale ne všichni mu uvěřili. Dokonce i skalní příznivci koček byli tímto neblahým výsledkem průzkumu lehce zvikláni.

Ať je tomu jak chce, tentokrát pověstná kočičí bdělost polevila. Najednou se před Belindou objevila obrovská rozšklebená tlama. Cenila zuby. Spánkem omámená kočka si napřed myslela, že se jí to zdá. Velepes má přece dovolenou a ona přišla s poctivými úmysly. Dokonce i ulovenou myšku nechala na prahu.  A teď tohle nadělení. Zacvakají zubiska a bude konec. Naštěstí byla tak vláčná, že se ani nepohnula. Charónek také nevěřil svým očím. Toho by se ta kočka neodvážila. Na jejich svátečním gauči. On se ho nesměl ani dotknout packou a kočice jedna se tu rozvaluje, jako kdyby jí to tu patřilo. A pouští tu chlupy, fujky, ještě dostanu nějakou alergii. A to ji tolikrát hnal ze zahrady a ještě za ní poštěkával, až se všichni vrabci v širokém okolí plašili. Je pravda, že ji nezahnal dál než na strom u zahradní zdi a ona se mu odtud pošklebovala. Ale tady šlo o princip.       

Navzájem se měřili pohledem, oba překvapení a znechucení z drzosti toho druhého. Belinda horečně rozvažovala, co počít. Budu dělat mrtvou, rozhodla se. Ani se nepohnula. Pes ji nevěřícně pozoroval. Co to s ní je, s potvůrkou kočičí? Jindy ječí jak na lesy a teď najednou nedýchá, ani chloupek se na ní nepohne. Že by ji z leknutí trefil šlak? Nebylo to špatné pomyšlení, že jí nahnal takovou hrůzu, ale přece jenom co s mrtvou kočkou? On ji rozhodně vynášet nebude. „Budu ji tady hlídat a páníček ať si ji vynese,“ rozhodl se Charónek. Ještě jednou se na ni podíval a šel se uvelebit ke krbu. A dával na ni pozor. Dlouho na ni dával pozor, až se mu začaly klížit oči a hlava mu padala únavou.

A zdál se mu sen: Přišla k němu velikánská bílá kočka, modré oči jí svítily jako safíry a bělostnou srst měla hebkou jako hedvábí. Lehce se o něj otřela a jemu to bylo příjemné. Vůbec nevoněla jako kočka. Voněla tím pro psa nejpříjemnějším způsobem. Trochu lesem a loukou, volností a svobodou. Ale kupodivu to v něm vůbec neprobouzelo lovecké pudy. Rozběhl se a běžel dál a dál až k obzoru. Chtěl pozorovat bílý měsíc, který také trochu vypadal jako kočičí hlava. Smála se na něj a on se taky zasmál a běžel ještě dál. Doběhl k modré lesní tůni a skočil do ní. Normálně vodu neměl rád, vždycky se vztekal, když ho páníček koupal, a do rybníka by neskočil dobrovolně ani za nic. Ale tady plaval vyloženě s radostí. Pořád a pořád se potápěl a užíval si toho nezvyklého pohybu. Najednou se pod vodou něco pohnulo. Nějaké zvíře. Mokré jako myš. Ale ouvej, nějaký vír ho stahoval hlouběji a hlouběji pod hladinu a ono se nemohlo ani nadechnout. Mávalo packami a zoufale vykulené oči prosily o pomoc. Najednou jeho hlavička zmizela. Charónek se nadechl a ...

Jak to dopadlo

Charónek se nadechl a ponořil se do hlubiny. Popadl už bezvládné zvířátko do zubů a vynesl ho nad hladinu. Doplaval s ním ke břehu a položil je na trávu. Nedýchalo. Ale vzpomněl si, že jednou v televizi viděl, jak se provádí umělé dýchání. Dvakrát do tlamičky, dvakrát stlačit srdce, tak to dělal pan plavčík. Pustil se do toho. Raz dva, raz dva. Dýchat, zmáčknout. Bylo to pěkně namáhavé, hlava se mu už točila, dělaly se mžitky před očima. Matně si vzpomínal, že v televizi potom zavolali sanitku. „Tak to by tady asi nešlo,“ odfrkl si a pokračoval v oživovacích pokusech. Raz dva, raz dva. Uf. Najednou se mu zdálo, že se tělíčko zvířete zachvělo. Zdvojnásobil úsilí a za chvíli viděl, jak se malý hrudníček té mokré myši zvedá. „Dokázal jsem to,“ zaradoval se Charónek a krátce štěkl. Hurá. Byl tak vyčerpaný, že se musel jít do jezera napít. Přece jen umělé dýchání nikdy předtím neprováděl. Zvířátko se mezitím snažilo postavit na nohy a trochu se olízlo. „Musí být vyčerpané, pomohu mu“ rozhodl se. Rozběhl se k němu. Strkal do něj čumákem tak dlouho, až se ta myš, jak mu říkal, postavila na roztřesené tlapky. „Mňaukuji,“ povídá mu ještě krapet nesrozumitelně. „Děkuji ti velice, že jsi mě zachránil z té hrozné vody, mňau. My kočky totiž sice v nouzi plavat umíme, ale když mě strhl ten vír, málem bych se utopila.“ Tak žádná myš - kočka, zachránil před utopením kočku! Nevěřil svým očím. Ale když se nad tím zamyslel, zjistil, že takovou mokrou smrt utopením by ani kočce nepřál, natož malému kotěti. „Těší mě“, povídá, „já jsem Charónek. A jak se ti stalo, že jsi spadla do té vody?“ „Já se jmenuji Mícinka. Šla jsem domů a zachtělo se mi pozorovat měsíc na hladině jezírka. Vlezla jsem na takovou plovoucí kládu, ta se převrhla a už jsem byla ve vodě. Na kmen jsem se už zpátky vydrápat nedokázala, protože mě zachytil ten hrozný vír. Ale ty jsi mě naštěstí zachránil. Je vidět, že máš kočky rád ☺“

„Jak které,“ zabrumlal Charónek a vyčerpaný, ale spokojený se natáhl na trávu. Mezitím vyšlo sluníčko, větřík povíval a sušil mu mokrou srst. Mícinka se taky sušila a spokojeně předla. „Je nám spolu dobře,“ pomyslel si a spokojeně usnul.

A přišla k němu zase ta bílá kočka. Safírové oči jí tak zvláštně svítily a vypadala, že je s ním móc spokojená. „Chci ti také poděkovat, že jsi tu kočičku zachránil, když se topila,“ povídá mu. „To nic, copak jsem věděl, že je to kočka? Možná, že kdybych věděl, že je to kočka, tak bych s tím zachraňováním tak nepospíchal.“ „Ale ne,“ povídá velká bílá kočka, „také bys jí pomohl, protože máš dobré srdce.“ „Myslíš?“ zaváhal Charónek. „Ano, protože ode dneška už víš, že všechna zvířátka jsou boží stvoření.“ „Myslel jsem, že stvoření byla stvořena hlavně k jídlu,“ odpověděl. „To také,“ odpověděla bílá kočka, „ale jen když je to nezbytně nutné. A tak všechna ta telátka a jehňátka, která tak rád pozoruješ na louce a pomáháš je pást, králíci v kotci i na louce, myši, dokonce i ta kočka, všechno jsou to boží stvoření a mají právo na šťastný život zrovna tak jako psi. Ale nejde to samo, všichni se musí snažit spolu vycházet a navzájem si pomáhat. Ale ty to už ode dneška budeš vědět,“ usmála se kočičí víla a pomalu se ztrácela, až z ní zůstal jen úsměv a závan té úžasné vůně louky, volnosti a svobody.

Charónek se také ve spaní usmíval a nejednou se probudil. Chvíli vůbec nevěděl, kde je. Pomalu se rozhlížel po pokoji. V krbu praskal oheň a v křesle seděl páníček a spokojeně předl s kočkou. Ne s tou bílou, krásnou kočkou, která mu tak krásně voněla, ani s koťátkem Mícinkou, ale s tou jednou drzou kočkou Belindou. Ještě jednou zívl, protáhl se a zvedl. Přistoupil ke křeslu a zavrtěl ocasem. A Belinda se kupodivu vůbec nebála, jen začala příst ještě hlasitěji. A Charónek si lehl páníčkovi k nohám a vrtěl ocasem. „Vidíš,“ povídá mu páníček, „vždyť jsem říkal, že se jednou musíte spřátelit. Takový moudrý pes a chytrá kočka, to by bylo smutné, abyste si neporozuměli.“

A Belinda předla a páníček je oba drbal za ušima a všem bylo spolu dobře.