Děti krále Lira

převyprávěno podle:
Maire Buonocore
Brno: Edika, 2012

Před mnoha, mnoha lety vládl v Irsku král jménem Lir. Byl silný a statečný a vládl mocné armádě. Žil se svými čtyřmi dětmi, jednou dívkou a třemi chlapci, a s jejich nevlastní matkou královnou. Král Lir své děti velmi miloval.

Královna jen předstírala, že děti miluje. Žárlila kdykoliv, když byl král Lir s nimi. Jak čas plynul, její žárlivost rostla a ona děti nenáviděla stále více a více. „Přála bych si, aby zmizely,“ pomyslela si, „pak by král Lir miloval jen mě.“

Královna netrávila čas pomáháním dětem se střílením šípů, s ježděním na jejich ponících nebo s hraním na hudební nástroje. Místo toho se, zatím co byli všichni zaměstnáni, vytratila do své tajné místnosti a zabývala se černou magií. Nikdo nevěděl, že umí dělat lektvary a očarovat kouzly.

Někdy šla tajně do lesa a zkoušela svá kouzla na malých zvířatech. Jednoho dne proměnila žábu v rybu a červa ve šneka. Královna začínala přemýšlet o temných plánech. Rozhodla se, že jediný způsob, jak se zbavit dětí, je využít své magie.

Před králem byla královna k dětem laskavá. Podvodem ho přiměla si myslet, že jí na nich záleží. Po večerech, u krbu, jim pomáhala plést a vyprávěla jim příběhy o hrdinech z dávných časů. Král Lir byl šťastný, že královna miluje jeho děti.

Jednoho dne přišla zpráva o válce. Král Lir řekl své armádě, aby se připravila na velkou bitvu. Shromáždil svou rodinu a řekl všem, že musí na čas odejít bojovat do války. Děti nechtěly, aby odešel.

Královna děti objala, když smutně mávaly na rozloučenou svému otci. „Jsem si jista, že bude brzy doma,“ řekla. „Budeme se mít báječně.“ „Proč nezajít zítra společně na piknik?“

Příští den byl teplý a slunečný. Královna řekla: „Pojďme na procházku lesem. Můžeme si udělat piknik u jezera.“ Jak děti běžely a hopsaly po lesní cestě, královna se ušklíbla. „Dobře,“ myslela si, „dnes začnu se svým plánem.“

Zatímco se děti čvachtaly v jezeře, královna se dotkla vody svou křivou hůlkou a zpívala jakási divná slova. Najednou začaly mávat v panice. Hrbily se, jejich těla měnila tvar a křičely, když se jejich nosy a ústa proměnily v dlouhé zobáky.

Děti se podívaly jedno na druhé v hrůze. Královna křičela smíchy: „Proměnila jsem vás v labutě. Teď bude král Lir milovat pouze mě!“ Královna začala zpívat: „Teď jste jako labutě odsouzeny se toulat, nikdy se nevrátíte do domova svého otce...“

„Od severu k jihu, od východu k západu, nikde pro vás nebude místo k odpočinku. Je jen jedna věc, která zlomí toto kouzlo. Zvonění svatebních zvonů pro nevěstu a ženicha, kteří se musí spojit z království, která vždy bojovala.“ Zasmála se, když je nechávala o samotě.

Z počátku byly děti vystrašené a zmatené. Začaly se cítit smutné a osamělé. Zkoušely mluvit, ale nemohly. Třepotaly svými těžkými křídly a natahovaly své divné dlouhé krky. Musely si zvyknout na svou novou podobu a naučit se létat a hýbat jako labutě.

Věděly, že kouzlo znamenalo, že nemohou jít domů na hrad. Sestra si vzpomněla na smutnou píseň a začala broukat melodii. Jak si pobrukovala, přiblížily se k ní ostatní labutě, aby ji slyšely.

Ostatní labutě začaly pobrukovat také. Začaly zpívat slova. Zjistily, že mohou používat své lidské hlasy ke zpěvu, ale ne k mluvení. Byly nadšené. Zpívaly jedna druhé, navzájem si říkaly, jak se cítí jako labutě.

O pár týdnů později král Lir a jeho armáda vyhráli bitvu a vrátili se domů. „Kde jsou děti?“ zeptal se.

Královna mu řekla: „Děti jsou u mých bratranců, kteří žijí na východě.“ Král Lir nebyl šťastný, když to slyšel.

Král Lir myslel na své děti každý den. Jednoho dne kráčel kolem jezera a uviděl čtyři krásné labutě. Labutě viděly svého otce. Mávaly křídly a rychle se přesunuly směrem k němu. Slyšel jejich hlasy volající ho písní.

Král Lir seděl pod stromem a poslouchal, jak jeho čtyři děti zpívají svůj nešťastný příběh. Pohladil jejich krky a uhladil jejich rozčepýřené peří. Jeho srdce bylo naplněno smutkem a byl velmi rozzlobený na zlou královnu.

Labutě zpívaly: „Poletíme od jezera k jezeru a od pobřeží k pobřeží a budeme pokračovat v putování, dokud nebude kouzlo zlomeno, ale také slibujeme, že přijdeme k tomuto jezeru, kdykoliv se vrátíme do této části Irska.“ To krále Lira potěšilo.

Král byl rudý hněvem a zlobil se na královnu.

„Ty zlá osobo,“ křičel. „Ty jsi proměnila mé děti v labutě!“

„Nebuď hloupý, má lásko!“ řekla královna. „Jsou s mými bratranci.“

„Nelži mi!“ zařval. „Řekly mi to samy!“

„Nemohly ti to říct,“ křičela, „nemohou mluvit!“

„Ne, ale mohou zpívat,“ odpověděl. „Vím všechno, co jsi udělala.“

„Miloval jsi je víc, než jsi miloval mě,“ řekla tiše.

Král Lir zuřil: „Dej mi svou hůlku, opusť mé království a nikdy se nevracej.“

Královna opustila hrad. Král Lir vyjel na vysoké útesy a hodil hůlku daleko do moře. Moře se rozbouřilo a vlny se vzedmuly vysoko. Začaly narážet na útesy. Nad nimi se začaly stahovat temné bouřkové mraky.

Když král zničil hůlku, labutě letěly nad mořem. Letěly do bouře. Byly vystrašené. Jak by mohly letět v bouři? Vítr byl příliš silný. Déšť se valil. Blesky se blýskaly a hrom práskal.

„V této bouřce budeme rozděleni,“ zpívala sestra. „Zůstaňte spolu, pokud je to možné. Po bouři se setkáme na Tulení skále.“ Vlny labutě zaplavily a rozdělily je. Dunící hrom byl hlučnější než jejich hlasy. Všechny se obávaly, že se utopí.

Sestra dorazila na Tulení skálu jako první. Čekala na své bratry. Brzy dorazila druhá, unavená a vlnami promočená labuť. Slunce začalo svítit. Bouře pominula. Najednou uviděly dva šedé obrysy letět směrem k Tulení skále. Čtyři labutě byly nadšené. Byly opět spolu.

Labutě putovaly mnoho let. Jednoho dne odpočívaly na troskách svého hradu. „To býval náš domov. Tady jsme si hrály, když jsme byly děti,“ zpíval jeden bratr. Teď tam nebylo nic, žádní lidé a žádná zvířata, kopřivy rostly ve starých pšeničných polích. Labutě smutně letěly dál.

Přečtěte si dokončení…