Pohádka 3 - Javorníčkovy kouzelné barvy

Javorníčkovy kouzelné barvy

Napsala: Františka Vrbenská

Vojta, udatný pirátský kapitán, zavelel…

Ne, takhle to nebylo. Vojta neměl loď, neuměl plavat. A kdyby vydal povel? Tak by ho žádný z kluků ani holek ve 3. B neposlechl, ale udělali by na něj ošklivý dlouhý nos.

Geniální mladistvý vynálezce Vojtěch Dvořák vystoupil na pódium zaplněného kongresového sálu a začal ve čtyřech jazycích plynně děkovat za udělení Nobelovy ceny…

Ne ne! Vojta nepatřil k jedničkářům a kroužky ho moc nebavily. Na počítače byl nešika. Když u tety vypátral krabici s vybavením Malého chemika, pokusná exploze zdemolovala spíž. Pro králíka Punťu postavil kruhovou ohrádku, aby neutíkal. Jenže zlomyslný hlodavec využil toho, že laťky se Vojtovi povedlo postavit nakřivo, vyšplhal po nich – a pak z mrkvového záhonku vítězně stříhal ušima.  

Statečný cestovatel Vojta si osaměle razil cestu hlubokým pralesem, nedbaje nebezpečí.

Tak to možná, až na pár drobností. Prales ležel kousek za městem. U cest stály lavičky, divocí domorodci ukázněně venčili dravou zvěř, nanejvýš pokřikovali: „Kedriku, aport!“ V neproniknutelném porostu, prostoupeném stožáry umělého osvětlení, začínalo listoví nenápadně řídnout: podzim se ohlašoval. Vojta si nenesl mačetu, aby prosekával neprostupné houštiny, jen dupal po čerstvých slupkách kaštanů a bylo mu smutno. Ťapal lesoparkem docela sám. Doopravdy.

-----

Na konci léta se objevují v listnatých korunách první pestré lupeny, žluté, červené, oranžové, fialové. Skřítci dřevin, stromů a keřů, zkoušejí své barvy. 

Vy to nevíte? Aha! Přírodovědci vám budou vykládat, jak před zimou odumírají listy a co se v nich všechno děje za změny, než uvadnou a uschnou. Ale o skřítcích Listnáčcích ani muk. Je to nespravedlivé, protože od prvních jarních dnů, kdy se každý Listnáček probudí mezi kořeny toho svého stromu nebo keře, mají takovou spoustu práce!   

Protáhnou se, zívnou, umyjí se kapkami rosy – a dají se do díla. Z opuštěné šnečí ulity si vyrobí nádobu na barvy, z veverčí srsti štětec. Pak začnou sbírat... Stříbrně bílou z měsíčního světla, zlatistou z krovek brouků zlatohlávků, červenou z makových květů, hnědou jim dají klobouky hříbků. Černou získají z půlnočních stínů, modrou z odrazu vodní hladiny, fialovou z lesku kavčích křídel.

Pobíhají celé jaro a léto, o překot shromažďují barvy. Každý malíř vám řekne, že pro pořádný obraz, pro to, abyste namalovali všechno jako skutečné, potřebujete hodně odstínů, a k tomu skládáte dohromady červenou a zelenou, modrou a žlutou, černou a bílou. Všechno se to vejde do šnečí schránky s uchem, které si skřítci upletou z úponků svlačce. 

Listnáčci musejí být docela malincí, aby se pod nimi nezlomily ani nejslabší větvičky s drobnými lístky a jejich strom byl od paty kmene po vrchol koruny krásně podzimně natřený. Neunesli by nějaké veliké džbery se směsí barev! Kdyby šplhali pořád nahoru a dolů pro nové dávky malovátka, trvalo by to tak dlouho, že by nikdy nepřišla zima. Proto jsou vědra z ulit kouzelná, jako by neměla dno. 

Nejvíc shánění připadlo Javorníčkovi, který pečoval o listí mohutného javoru. Jak zaťuká na dveře roku podzim, javorové haluze hrají barvami duhy. Rubínová, šarlatová, nachová, pomerančová a citronová, smaragdová, dokonce stín modrošedé. To dá rozum, že Javorníček se něco naběhal kvůli duhové tekutině ve svém šnečím vědru a navymýšlel, kde ještě vypátrat další pěkný odstín červené, žluté i zelené.  

Už se nemohl dočkat, až nové barvy ozkusí! Vybral si vhodnou chvíli slunečného všedního dne, kdy bývá v parku klid. Děti zůstaly ve škole nebo na nějakém kroužku. Pejskové teprve čekali na odpolední venčení. Důchodci poklímávali na lavičkách a ostatní dospělí pospíchali zařizovat důležité věci, ani se nerozhlíželi. Když nikdo nešel kolem, Javorníček sklouzl po kmeni dolů, trochu stranou od parkové cesty, aby nebyl příliš vidět. Posadil se na nízkou větev, nenápadně krytou bezovým keřem. Vytáhl štětec z veverčí srsti a začal pečlivě natírat pěticípý javorový list, široký jako rozevřená dlaň.  

Vypadalo to nádherně! Jako by na javorové dřevo vystavili klenot z královského pokladu, celý zlatý a lemovaný drahokamy. 

„Tuze pěkně se mi letošní malovátko vydařilo!“ pochvaloval si Javorníček. A nedalo mu to, musel se pustit ještě do dalšího lupenu, a ještě jednoho…

------

Vojta zahnal ohromného lva, zachránil gorilí mládě a narazil na rozvaliny tajemného města. Právě svým ostřížím zrakem propátrával bujný podrost džungle…

Z bezinčí vyrazil vrabec. Jak se Vojta vžil do své hry na cestovatele, zamračil se, zaostřil pohled – postřehl pestré listy javoru. Cožpak že hrály všemi barvami, ale měnily se přímo Vojtovi před očima! Kluk otevřel pusu, že by mohl spolknout i celé rajče naráz. No tohle!

Skočil ke kmeni stromu. Opravdu, na haluzce seděl mrňavý človíček, celý střapatý a mechový, štětečkem nabíral z ulity neurčitou barvu a o sto šest ji mazal na listy. S každým tahem štětce přecházela zeleň lupenů do svítivé žluté a veselé červené.

„Jé, půjč mi to!“ vykřikl Vojta. „Já si to chci taky zkusit!“ 

Hrnul se ke skřítkovi. 

Javorníček vypískl a sklouzl z větévky na zem. S vědrem v ruce se totiž nedobře šplhá i šikovným Listnáčkům. Už už by se schoval mezi kořeny bezu, když zakopl o plastovou slámku. Nohy se mu o ni zamotaly a rozplácl se jak široký tak dlouhý. Sotva se stačil překulit a bleskově, po všech čtyřech se přesunout pod trsy trávy. Zmizel té halasící, všetečné bytosti v myší chodbičce. Jenže…

Na zemi mezi javorem a bezem zůstala ležet šnečí skořápka s jemně pleteným ouškem a legrační štěteček, stěží do dvou prstů. Vojta ho zvědavě zvedl a zašilhal dovnitř ulity. Něco se tam mokře, duhově lesklo. 

„Aha,“ napadlo Vojtu, „to je trpasličí malovátko! Ale co já s ním budu dělat? Přece nebudu čmárat po nějakých listech!“

Mrzelo ho, že mu skřítek utekl. To by kluci a holky ve třídě koukali, kdyby jim ho ukázal! No dobře, odnese si alespoň barvičku v ulitě. Mohl by s ní něco pokreslit – tak, pro legraci, aby mu nebylo smutno. Třeba tenhle plakát na sloupu lampy! Takové hloupé fotbalové utkání, koho to může bavit? Ještě ke všemu tam budou kopat hráči z jejich školy… ale Vojta ne.

Namočil tenký štětec do měňavé tekutiny ve skořápce a doufal, že bude stačit na úpravy velkého oznámení. Přeškrtal nápisy, na fotografii soutěžících družstev namaloval kapitánům oslí uši a z míče vytvořil dýmající bombu. Taky myslím, že tam něco připsal – a vůbec to nebylo hezké. 

Vojta poodstoupil, aby posoudil umělecký dojem svého výtvoru. Rozhodně se mu ulevilo. Pořádný kus špatné nálady nechal na plakátě. 

Vtom ho někdo vzal za rameno… Kluk se strašlivě vylekal. Teď dostane vynadáno! Chystal se nenápadně upustit skořápku. Jenže - kdo dospělý by věřil, že Vojta použil barvu ze šnečího domečku?   

„Ale to je krásné! To se ti opravdu povedlo! Ty nádherné odstíny a pastelové tóny!“ jásala cizí paní. „Tak nápaditě vyzdobit kamarádům plakát! Musím tě pochválit! Do které třídy chodíš?“

Vojta by mohl na místě spolknout druhé celé rajče, tedy kdyby se tu vyskytovalo. Jen cvakl čelistmi. Všechno, čím pomaloval fotbalový plakát, se proměnilo v javorové listy. Pestré, třpytivé a umně sestavené do nápaditých vzorů lemovaly fotografii a nápisy na papírové ploše. 

„Jak se jmenuješ? Vojtěch? A jak dál? Dvořák? Máš úžasný talent! Mohl bys ještě něco namalovat? Musím to ukázat panu řediteli naší výtvarné školy!“

------

Tím začal Vojtův věhlas mimořádně nadaného dítěte. Vyhrál každou soutěž o nejkrásnější obrázek. Chtěli po něm obrazy na výstavu a ilustrace do knížky básní. O Vojtovi psali v novinách. Listy, které načrtl Javorníčkovými barvami, zdobily obálku významného časopisu. Na internetu měl svoji stránku a televize s ním natočila reportáž. 

Napřed se Vojta moc bál, aby úžasné malovátko ve skořápce nedošlo. Ale vůbec ho neubývalo. Stačilo jen namočit štěteček a udělat pár čar na čtvrtku či plátno, ať malé nebo rozměrné přes půl stěny. Klikyháky na ploše se samy složily do podoby zářivých javorových listů, navíc seskupených způsobem, kterému se říká umělecká kompozice. Výtvarní kritici tleskali, i když někteří z nich nenápadně podotýkali, že Vojta má omezený výběr námětů. 

Dostal pozvání do zahraniční malířské akademie. Paní známé z televizních seriálů posílaly Vojtovi vzdušné pusy a snažily se, aby vystoupil v jejich pořadu. Kluci ze třídy mu ukrutně záviděli – přinejmenším kvůli tomu, že se mohl omlouvat ze školy. Určitě, protože jinak by si s Vojtou povídali. Ale on na ně beztak neměl čas. Chystal velikánskou výstavu v obrovské starobylé budově s okny od podlahy ke stropu. 

Tedy chystal… Stříkal barvičkou z ulity na rozměrná malířská plátna. Skvrny se ukázněně řadily do fantasticky krásných obrazů. Dospělí vzdychali, fotografovali, pobíhali a aranžovali plátna na bílé zdi galerie.

Venku stárnul podzim. Listí žloutlo, hnědlo a usychalo. Opadávalo z korun a kroužilo do návějí na zemi, do bláta a zvadlé trávy. Jenom na Javorníčkově stromu stále trčelo na větvích, sytě zelené. Ani studený, ostrý vítr s ním nic nezmohl, ať cloumal javorem sebevíc. 

V rozlehlém bělostném sále galerie se vyjímala Vojtova plátna s duhovými listy javoru.  Paní učitelka vyprávěla reportérovi, jak objevila Vojtův talent na počmáraném plakátu o fotbalovém utkání. Velmi uznávaný znalec umění rozebral smysl Vojtových obrazů. Ředitel galerie se široce usmíval. A Vojta zářil jako deset baterek dohromady.

Trrr, zadrnčela okna, jak se do nich opřel vítr severák. Jedno z nich se rozlétlo a proud chladného vzduchu obtočil celou místnost. Jásavé barvy javorových listů ztemněly. Zkroutily se na bílé tkanině obrazů, hnědošedé a křehké. Vítr je smetal do své průsvitné náruče. Stíral je plnými hrstmi, vyhazoval ke stropu a ty, co mu upadly, vymetal z koutů. Všechny do jediného lístku vyvlékal z okna ven, do volného prostoru nad ulicí.  

Paní učitelka se marně snažila udržet seschlé listy na plátnech. Reportér o přítrž fotografoval. Znalec umění se pokoušel zavřít okno. Ředitel galerie nadával – jak už to umějí dospělí, když mají vztek a lítost. 

Vojta brečel.

Javorové listy z Listnáčkových kouzelných barev vířily nad chodníkem, klesaly do kaluží a pod kola aut. Jen pár jich plulo dál na větrných vlnách, daleko za město, nad lesnaté kopce, kde ještě z haluzí svítily poslední žluté a rezavé lupeny.   

Jak to dopadlo

--------------
Byl to strašně strašlivý průšvih. Takový byste si nepřáli zažít – ani náhodou!

Stokrát mohl Vojta vysvětlovat, že nic nezavinil, že svoje malování nikomu nevnucoval. Trochu ho zachránilo jenom to, že se všichni hrozně styděli a raději už o Vojtových obrazech nemluvili. Navíc nechápali, co se to vlastně stalo, protože dospělí na kouzla nevěří.  

Zato ve škole si každý myslel, že je ten kluk podufkář a ulejvák.

„Mají pravdu,“ říkal si kajícně Vojta. Vždyť on vlastně ty barvičky ukradl!
 

Marná sláva, bude se muset trpaslíkovi omluvit. Ale jak ho najít? Ani si nebyl jistý, kde přesně se tenkrát potkali. Taky se trochu bál, jestli se mu podivné stvořeníčko nebude nějak mstít. Ale nešlo to jinak, svědomí Vojtu začínalo trápit čím dál víc. Vypravil se do příměstského lesa, jenže teď, na začátku zimy, to vypadalo úplně jinak. Vojta se tu málem nevyznal. Stromy i keře stály holé a ospalé, cestičky klouzaly blátem a trávník povlékala jinovatka.

Připadalo mu, že si lesopark oblékl šedivou pláštěnku. Jenomže z dálky ji prorážela zelená skvrna jako světlo semaforu. Javor! To musí být přece ten strom, který nemohl změnit barvu, protože Vojta si odnesl šnečí vědérko s duhovým malovátkem!    

Celý udýchaný zastavil Vojta pod vysokánským, rozložitým javorem. Jediný v lesoparku si uchoval jasnou korunu jako v létě. Ale kde je skřítek? Kam se schoval? A je tu vůbec?

„Haló!“ zakřičel Vojta. „Já jsem tady! Přišel jsem tě odprosit za ty ztracené barvy!“

Nic. Jenom na jedné z nízkých větví se ozývalo slabounké pípání… nebo – spíš pláč. Vojta se podíval pořádně. Malinký Listnáček dřepěl mezi listy a pobrekával. Klepal se chladem, mechový kabátek mu v sychravém ovzduší zvlhl. Ani se nesnažil před klukem utéct, tak špatně mu bylo.

„Ty stůněš?“ zeptal se Vojta. „Vypadáš hrozně unavený! Nenachladil ses? Měl by sis vlézt do postele!“

„Ostatní Listnáčci už spí v zimních pelíšcích,“ fňukal Javorníček.  „Ale cožpak si mohu jít lehnout, když mám takovou ooostuuudu? Můj strom zůstal zeeelený!“ Po tvářích se mu hrnuly slzy. „Třeba mi teď ve sněhu a mrazech umře, listy mu překážejí!“

Vojta po uši zčervenal. Nejraději by se propadl až pod zem.

„A to jsem se tak snažil,“ štkal skřítek. „Co jsem se naběhal, než jsem sehnal ultramarín, indigovou a jantarovou a bronzovou a fuchsiovou!“

Vojtovi z toho šla hlava kolem. Co je to indigo? Nejvíc různých pastelek viděl ve třídě, Mirek jich měl v přepychovém penále možná i dvacet, ale fuchsiová tam určitě nebyla.

„Proč potřebuješ tolik odstínů?“ vyzvídal Vojta. „Nestačí ti obyčejná modrá a zelená a žlutá, a tak?“

„Svět je mnohem pestřejší,“ odsekl Javorníček a utřel si mokrý nos. „Zkus se podívat vzhůru nohama.“ Protože na něj kluk vytřeštil oči, předvedl mu to: „Nemusíš ani udělat stojku, hele!“

Vojta se tedy také rozkročil, předklonil se a koukl mezi koleny na pustý, teskný palouk za javorem. Bylo to legrační, vidět všechno naruby. Ale když sledoval okolí nějakou chviličku, tráva nevypadala jako šedé třásně starého koberce a dřeviny jako pavučinami ověšená košťata. Začínal rozeznávat jemné tóny překrásných barev…

Narovnal se, sebral z drnu čepici, která mu při tom malířském triku spadla, otřepal se – a najednou mu bylo všechno jasné.

„Chtěl jsem utéct ze školy,“ svěřil se skřítkovi, „protože si tam ze mě utahují. Jenomže ty jsi taky neodešel od svého javoru. Hlídáš ho…“

Javorníček vážně pokývl a čekal, co si Vojta dál vymyslí.

Popravdě, kluk na okamžik uvažoval, že se s Javorníčkem skamarádí a vezme ho ukázat do školy. A hned si za ten hloupý nápad pořádně vyhuboval. Takhle stačil natropit spoustu škody!

„Co kdybys přezimoval u mě doma?“ navrhl. „Nikdo se o tobě nedozví, ani naši.“

Javorníček se zamračil a v nesouhlasu zamával tlapkou.

„Jasně, potřebuješ opatrovat javor. Budeme sem za ním chodit každý den, vážně!“ sliboval Vojta. „Na jaře se vrátíš a můžeš zase sbírat barvy.“

„Mám v zimě spát, abych si odpočinul a zesílil, než bude zase hřát sluníčko,“ namítl skřítek. „I ve snu cítím, jak se mému javoru daří…“ Vzdychl. „Zůstanu tady. Teď už nic nenapravíme!“ Začal šplhat dolů, ke kořenům stromu, kde měl postýlku z jitrocelových lupenů. „Ale jestli chceš, přijď za mnou, když se objeví sněženky, ano?“

Tak. A Vojta byl zase sám. Anebo ne?

Žák 3. B Vojtěch Dvořák rázoval městským lesoparkem, v němž se rozsvěcely večerní lampy. Hvízdal si a těšil se na jaro.