Pohádka 2 - Hynek a kouzelná lampa

Hynek a kouzelná lampa

Napsala: Veronika Barborková
Ilustroval: Luis Velázquez, 11 let

Hynek pohádku o Aladinovi znal. Samozřejmě. Každý ji zná. Pohádku o klukovi, lampě a mocném džinovi, který plní všechna přání. Maminka ji Hynkovi četla, když byl ještě škvrně a neuměl si číst sám. Taky viděl film, ale už tak dávno, že si z něho nic nepamatoval.
Ale tu lampu ano. A když byl Hynek s tátou a maminkou na prázdninách v Turecku, ve stánku na tržišti, kterému se říkalo bazar, byla jedna zrovna taková. Hynek ji chtěl, moc ji chtěl. Představoval si, jak bude mít vlastního džina a jak skvělé to bude. A tak škemral a fňukal a ječel, až maminka řekla tátovi, tak mu ji kup, ať máme aspoň o dovolené klid, a táta odpověděl, ten kluk je strašně rozmazlený, ale pak vytáhl peněženku a lampu přece jenom koupil.
Hynek vlastně ani nevěděl, jak se taková lampa rozsvěcuje, vůbec mu totiž lampu nepřipomínala. Vypadala spíš jako malá konvička. Ale Hynek si nepotřeboval svítit, protože v hotelu bylo světel dost. Potřeboval, aby z lampy vylezl džin. Ťukal na ni jako na akvárko, ve kterém doma v Praze bydlel jeho křeček Ferda. Ferda měl domeček z poloviny kokosového ořechu. Když Hynek zaťukal na sklo, vyběhl ven a chtěl si hrát. Jenomže lampa není akvárko a džin není křeček. Z lampy nevylezlo nic, a tak ji Hynek strčil do kufru a rázem na ni zapomněl.
Po prázdninách lampa skončila pod skříní v Hynkově pokojíčku až úplně u zdi, kam maminka vysavačem nedosáhla, a Hynek, když už byl větší a luxoval si sám, už vůbec ne, protože pod skříňku vysavač nestrkal. Proč taky. Jestli tam byl prach nebo obaly od bonbónů, nikdo je přece neviděl.
Jenomže nic nezůstane skryté v zaprášeném koutě navěky, všechno se jednou najde. Lampa se našla, když Hynek vyrostl a potřeboval novou skříň, protože jeho oblečení vyrostlo zrovna jako on.
„Podívej, to je ta stará lampa, co jsme ti před lety koupili v Turecku,“ řekla maminka. „Pořádně ji utři a postav ji na poličku.“
Hynek lampu otřel prachovkou, naštěstí až potom, co maminka odešla z pokoje. Protože kdyby maminka viděla, co se stalo, mohla by leknutím omdlít. V Hynkovi taky pořádně hrklo, když se z hubičky lampy vyvalila bílá mlha a z ní se pomaloučku vytvarovala obrovská mlžná postava džina.

     
Džin zívl a protáhl se zrovna tak důkladně jako babiččin kocour Mžik. Pak zamžoural na Hynka.
„Jaké je tvé přání, ó můj pane?“
„Ehm... j-já...,“ zakoktal Hynek, který se bál o trošičku míň než před chvilkou, ale překvapený byl pořád stejně.
„Nemáš-li žádné, dovol mi znovu odpočívat, ó můj pane,“ zívl džin znovu.
„Jmenuju se Hynek,“ řekl Hynek.
Džin pokrčil rameny. „Jak si přeješ, ó můj...“
„Přeji si, abys mi říkal Hynku!“
Džin se mlžnou rukou podrbal za mlžným uchem.
„Dobrá. Hynku. Když to tak chceš, proč ne. Nějaké další přání?“

        
„Co umíš?“ dodal si Hynek odvahy.
„Stavět paláce. Unášet půvabné dívky. Bojovat s nepřáteli.“
Hynek uvažoval, jestli má nějaké nepřátele. Vzpomněl na Bártíka z osmičky, který do něj strkal na chodbě a ve frontě na oběd vždycky předbíhal. Jenomže posílat na Bártíka džina se Hynkovi nechtělo. Kdo ví, jestli by z toho protivného osmáka něco zbylo. A ředitel by se potom jistě zajímal o to, proč Hynek neposlal na Bártíka paní učitelku, ale rovnou džina.
Půvabnou dívku Hynek taky nechtěl. Byl si dost jistý, že jednou nějakou chtít bude, ale pochyboval, že vhodným způsobem získání dívky je nechat si ji přinést džinem.
A co se týče paláce, Hynek měl pocit, že jejich byt je velký až dost. Kdyby měli palác, maminka by určitě chtěla, aby jí Hynek pomáhal s úklidem ještě víc než teď.
Ale nechat džina spát v lampě, to by byla přece škoda.
Hynkovy oči se zatoulaly k psacímu stolku a rozloženým učebnicím.
„Hele, džine, umíš matiku?“

Jak to dopadlo

„Cože?“ zeptal se džin udiveně.
„Matematiku. Počítání. Teda já počítat umím, ale máme za úkol slovní úlohy a ty mi nejdou.“
„Ukaž mi to.“
Hynek podal džinovi otevřenou učebnici.
„Číslice znám,“ zaradoval se džin. „Ty jsou arabské.“
„Vážně?“ podivil se Hynek.
„Ano. Ale nerozumím té řeči, ve které je to napsané.“
„Vždyť je to česky! A mluvit česky umíš!“
„Vždycky mluvím řečí toho, komu sloužím,“ vysvětlil džin. „Ale to ještě neznamená, že umím ten jazyk i číst.“
„Nevadí. Přečtu ti to,“ řekl Hynek. „V tramvaji jelo 62 cestujících.“
„Co je to tramvaj?“ přerušil ho džin.
Hynek našel na počítači obrázky tramvají a popsal džinovi, jakým způsobem se pohybují po kolejích. Džin okouzleně přikyvoval, i když přitom mumlal něco o tom, že létající koberce stejně nic nepřekoná.
„Takže,“ vrátil se Hynek k matematice, „v tramvaji bylo 62 lidí. A na zastávce jich polovina vystoupila.“
„Polovina,“ zamyslel se džin.
„No, to je docela lehké,“ řekl Hynek. „Prostě se cestující vydělí dvěma. Polovina z čísla 62 je 31.“
„Aha. A co se stalo dál?“ zajímal se džin.
„Čtyři lidé přistoupili.“
„Takže jich pak bylo...“
„35. A na další zastávce vystoupila pětina.“
„Nejspíš se teď ti lidé vydělí pěti,“ usoudil džin.
Hynek pochvalně kývl. „Správně. Vydělí se pěti a pak se ta pětina odečte. Protože vystoupili.“
„A ti, co nastoupili, se přičtou.“
„Jasně! Přistoupilo jich šest, takže to máme...“
„To máme,“ opakoval džin snaživě.
„34!“
„Přesně tak!“Cestovali spolu tramvají až na konečnou, kde vystoupilo pár posledních pasažérů a Hynek jejich počet vítězoslavně napsal do sešitu. Pak přečetl džinovi o zedníkovi, který dva týdny stavěl zeď.
„Kdyby sis přál, abych ti postavil zeď, bude hotová raz dva,“ nabízel džin.
Ale Hynek o zeď nestál. Chtěl jenom vědět, jak dlouho by zeď stavěli dva dělníci, a taky na to přišel, ani počítat nemusel. Nakonec zjistili, za kolik hodin a minut by tatínek dojel z Prahy do Brna, kdyby jel průměrnou rychlostí 120 kilometrů za hodinu. Pak byl úkol z matematiky hotov. Hynek ještě ukázal džinovi, jak vypadají auta, jaké je to v Praze a jaké v Brně, a nakonec mu slušně poděkoval za pomoc.
Džin se uklonil a zívl.
„Jestli mě teď nepotřebuješ, ó Hynku...“
„Klidně jdi zase spát. Dobrou noc,“ popřál mu Hynek.
Džin se uklonil podruhé a zmizel v lampě.
Je moc chytrý, přemítal Hynek, když se chystal do postele. Sám bych nad tím úkolem seděl mnohem déle. A až budeme psát písemku z matiky, určitě zvládnu i slovní úlohy. Proč ne, když je dovedu vysvětlit džinovi, který ani neumí číst?
Pak usnul a zdálo se mu o tom, jak cestuje s tatínkem do Brna na létajícím koberci rychlostí 120 kilometrů za hodinu.
Ten chlapec Hynek je hodně chytrý, říkal si džin, který ležel v lampě, stočený do klubíčka jako kocour Mžik v pelíšku. Ale na to musí přijít sám. A co všechno jsem se dneska dozvěděl, pomyslel si ospale a spokojeně, než ho sen odnesl do červené tramvaje, která vozila cestující z jedné zastávky na druhou a na každé vesele zazvonila.